Lehkost, optimismus a přizpůsobivost mysli
Tento text napsal v sedmnáctém století v Japonsku voják a později zenový mistr Suzuki Šósan. Provází mně už téměř 20 let – vytisknul jsem ho kdysi malým písmem na kousek papíru a nosil jsem ho jako talisman na delších cestách. Teď bych se s ním rád podělil. Podívejme se tedy, co podle Šósana “vede k lehkosti, optimismu a přizpůsobivosti mysli, která, máme-li k tomu dost odvahy, zdolá jakýkoli problém”:
Mysl obyčejného člověka je zaplavena optimismem a lehkostí pokaždé, když se mu podaří zdolat nějaký problém. Sklíčenost přichází tehdy, je-li onen člověk něčím udolán a zdeptán. Mít optimistické rozpoložení mysli znamená putovat za osvícením, být v depresi nakonec znamená žalář. Člověk by měl proplouvat každým dnem i nocí s lehkou myslí a zároveň v sobě soustřeďovat sílu své touhy po osvobození.
Podívejme se, co vede k lehkosti, optimismu a přizpůsobivosti mysli, která, máte-li k tomu dost odvahy, zdolá jakýkoli problém: musíte dbát na život i na smrt, být vděční za požehnání, nezkrotně postupovat vpřed a učit se a růst, uvědomovat si příčinné souvislosti, pronikat do podstaty neskutečna a pomíjivosti, vážit si času, pozorně si všímat sám sebe, odříkat si, být k sobě kritický, být zdvořilý a uctivý, chovat se lidsky a spravedlivě, věnovat pozornost výrokům osvícených, být laskavý, mít soucit, být čestný a poctivý, přemítat, co je nejdůležitější.
Taková duševní rozpoložení se rodí jen v odvážné a pevné mysli… Jestliže v tomto odvážném přístupu k životu setrváte i nadále, pevnost srdce budete mít v bezpečí, a navíc bude zaopatřena i mocnou silou, silou neomezenou a nezávislou.
Taková duševní rozpoložení se rodí jen v odvážné a pevné mysli. Na jejich základě lze zanechat veškerých připoutání a nade všechno se povznést. Budete-li se v takové pohodě udržovat od rána do večera, pak, i když se třeba budete muset nenadále rozloučit se životem, budete trpět minimálně.
Jestliže v tomto odvážném přístupu k životu setrváte i nadále, pevnost srdce budete mít v bezpečí, a navíc bude zaopatřena i mocnou silou, silou neomezenou a nezávislou. I kdyby na vás přišli kdovíjaké zmatky, pevnému srdci se postavit nedokážou, ztratí sílu a zmizí, jen co přijdou o energii. Nemyslíte, že právě válečníci by si takto měli opevnit svá srdce?
Jestliže máte bázlivou povahu a myšlenky vám bloudí v říši zdání, zmatek a chaos se vás zmocní s narůstající převahou, naruší vaši přirozenost, zamotá a zamlží vám hlavu a nakonec vás připraví o sebekontrolu.
Jako protipól se nám zde nabízí depresivní stavy, jsoucí pod nadvládou světských věcí: nedbalost, nevychovanost a nezdvořilé přehlížení druhých, lhostejnost k příčinným následkům, lhostejnost k pomíjivosti a nedostatek smyslu pro skutečnost, touha po slávě a bohatství, život v nadbytku a přepychu, pochybnosti a nedůvěra, dotěrnost, ostýchavost a bázlivost, nemilosrdná lakota a chtivost, žárlivost a závist, nevděk, podlézavost a nedbalost vůči životu a smrti.
Suzuki Šósan (1579–1655)
(Text z knihy Thomas Cleary: Japonské umění války, Pragma 2001, přeložil Robert Hýsek.)
Jistě, mohli bychom říct, že je to běžné moralizování. Ale z mé osobní zkušenosti je tento text jednoduchý a praktický návod, který se dá aplikovat ve všech částech doslovně.
Ten text nepotřebuje komentář, je tím čím je. Přesto jsem napsal krátkou poznámku ke kontextu jeho vzniku – hlavně pro lidi, kteří se zajímají o bojová umění. Pokud vás zajímá, rozbalíte ji níže:
Dvě asi nejznámější knihy s válečnickou tematikou ze Šósanovy doby (začátek éry Tokugawa) jsou “Kniha 5 kruhů” od Mijamota Musašiho (1641) a “Hagakure” od Jamamota Tsunetoma (1716+).
Musaši bojoval necelý rok (na nesprávné straně) v závěru dlouhé občanské války a pak celý život studoval šerm a jako rónin (válečník bez pána) vítězil v soubojích v krajině, která se proměňovala do míru. Jeho Kniha 5 kruhů je excelentní válečnický manuál, pragmatický a bezohledný stejně jako osvícený.
Hagakure je naproti tomu osobní výpověď člověka, který válku nezažil (kniha vznikala více než 100 let od nastolení míru), ale spřádá teorie o tom, jak by měl válečník vypadat. Ta kniha je plná poznámek o smrti a nutnosti umírat za svého pána.
Z čistě praktického hlediska jsem v otázce umíraní za pána na straně Musašiho – lepší je voják, který za svého pána přežije, než ten, který za něj padne. Pochybuji, že by skuteční vojáci té doby měli radost z umírání v bitvě. Hádám, že spíše než smrt upřednostňovali jídlo, pití, spánek a případnou dámskou společnost.
Jamamotova posedlost vlastní smrtí a Musašiho klidný záměr v případě potřeby zabít všechny ostatní dávají však vyniknout výše uvedenému postřehu Suzukiho Šósana. On sám v armádě strávil přes 20 let a zabíjení viděl pravděpodobně více než dost. A přece z jeho válečné zkušenosti svítí jasné světlo pro běžný lidský život.
Studenti bojových umění občas ve svých myšlenkách i cvičení sní sny o násilí a “vzněšenosti” zabíjení a umírání na způsob “5 kruhů” a “Hagakure”.
Možná bychom se ale měli spíše ptát, jak můžeme rozvinout válečnický základ našich umění tak, aby vychovávali lidi, kteří se nebojí žít a zároveň respektovali život druhých. Jistě, vyžaduje to mnohem větší odvahu. Ale nemyslíte, ”že právě válečníci by si takto měli opevnit svá srdce”?
