Většinu času trávím v Praze, občas však za prací jezdím po celé krajině. A tak se mě někdy lidé na Moravě pohostinně zeptají, jakou jsem měl cestu. Obvykle odpovídám, že příjemnou – jelo to načas a uběhlo rychleji, než jsem čekal.

A pak sleduji ty vyděšené pohledy mých společníků – to jako chci říct, že pan lektor nedojel autem? “Ne, proč bych jezdil autem? Vždyť bych musel čtyři hodiny řídit. Když jedu autobusem nebo vlakem, mám půl dne na práci, na čtení knížky nebo si zdřímnu. A na místo dorazím odpočinutý.” Aha! Po tvářích se rozlévá pochopení a úleva, jedna důležitá otázka však zůstává nezodpovězená. Auto ale v Praze mám, že jo? “Auto v Praze? A co bych s ním dělal? Žiju v centru, kde parkování a postávání v kolonách zabere několik hodin života týdně. Na Vinohradech se všude dostanu pěšky, větší věci odveze můj skútr a když potřebuji někam dál, metrem jsem tam rychleji než autem.” To mi však na kreditu nepřidává, a tak už nedodávám, že jsem za 15 let života v Praze z vlastní zkušenosti zjistil, že finančně i časově je výhodnější si na pár větších cest ročně auto půjčit nebo sdílet, než řešit servis, pojistky a daně.

Samozřejmě vím, že na vesnici nebo v malém městě je auto nutnost – odvézt děti na kroužek do vedlejší vsi, převézt nářadí na vzdálenější vinohrad, vybavit něco na úřadě… Mnoho lidí je na autě profesionálně nebo osobně závislých. Avšak uprostřed velkého města je to často luxus, který spíše obtěžuje, než pomáhá. A znám už celkem dost lidí, kteří si to všimli a dokazují, že žít v Praze bez auta je pohodlnější. I když stále ještě trochu nezvyklé.