Nejsem žádný znalec módních trendů, oblékám se spíše jednoduše. Avšak s nákupem oblečení to mám v posledních letech trochu složitější. Mám totiž neobvyklý požadavek – potřebuji se ve svých šatech pohybovat. Nic zvláštního, jen potřebuji kalhoty, ve kterých můžu udělat hluboký dřep a košili, ve které můžu volně zvednout ruce nad hlavu. I když jsem štíhlý a poměrně běžný tělesný typ, většina současného oblečení mi v tom brání.

Boty s úzkou špičkou deformují prsty na nohách a úzké nohavice škrtí tepny pod kolenem a na lýtkách, jen co si sednu. Jak však mám stát s nohama na pevné zemi, když by mi do chodidel nedotekla žádná krev? Vypasované tričko zase zaryje okraje rukávů do svalů na rukách a stáhne hrudník a záda téměř jako svěrací kazajka. Jak se mám svobodně nadechnout?

Nedávno jsem si zkoušel košili a cítil jsem se v ní jako ve vězení. Avšak prodavač mi nadšeně sdělil, že mi ta košile perfektně sedne. Tak jsem mu řekl, že mě táhne tady a škrtí jinde. Prodavač odvětil, že tak se teď oblečení šije a že právě tohle je moje velikost a že mi to sluší. Poděkoval jsem mu za kompliment a prozradil jsem mu, že od oblečení v první řadě čekám, že mi v něm bude dobře. A až pak řeším, jestli se ostatním líbí. Hodně jsem ho tím sobeckým přístupem překvapil.

Říká se, že “šaty dělají člověka”. Jen jestli ten člověk není v těch šatech občas zaškrcený. Chci ve svých šatech nejen vypadat, ale také žít. Tedy dýchat, pohybovat se a tvořit. Jen mi prosím neříkejte, že mám nosit XXL mikinu nebo si koupit montérky.