Bez auta v Praze
Většinu času trávím v Praze, občas však za prací jezdím po celé krajině. A tak se mě někdy lidé na Moravě pohostinně zeptají, jakou jsem měl cestu. Obvykle odpovídám, že příjemnou – jelo to načas a uběhlo rychleji, než jsem čekal.
Většinu času trávím v Praze, občas však za prací jezdím po celé krajině. A tak se mě někdy lidé na Moravě pohostinně zeptají, jakou jsem měl cestu. Obvykle odpovídám, že příjemnou – jelo to načas a uběhlo rychleji, než jsem čekal.
Občas se mi to ještě stane. Od rána pracuji a den mi plyne pohodlně. Pak odpoledne dokončím další z úkolů z pracovního seznamu, podívám se na hodinky a vidím, že za 29 minut mám být na tréninku. Počítám – sbalit věci mi zabere 5 minut, cesta do Sokola mi trvá 10 minut, převlečený budu za 10 minut. “Takže mám ještě 4 minuty”, pomyslím si, “to bych mohl stihnout udělat ‘ještě jednu věc’.”
Nejsem žádný znalec módních trendů, oblékám se spíše jednoduše. Avšak s nákupem oblečení to mám v posledních letech trochu složitější. Mám totiž neobvyklý požadavek – potřebuji se ve svých šatech pohybovat. Nic zvláštního, jen potřebuji kalhoty, ve kterých můžu udělat hluboký dřep a košili, ve které můžu volně zvednout ruce nad hlavu. I když jsem štíhlý a poměrně běžný tělesný typ, většina současného oblečení mi v tom brání.
Počasí je skvělé téma na konverzaci. Ale jak se o něm s vámi bavit, když nevím, jaké bude počasí, když tento článek vyjde? Já píši teď a článek vyjde za několik týdnů. Vy čtete teď a já jsem to napsal před dlouhým časem. Tak si zahraju na meteorologa a prohlásím, že možná bude hezky a teplo a možná bude pořádně pršet.
Na hranici Vinohrad a Vršovic je malý zahradnický obchod, kam chodím nakupovat květináče a kytky. Je tam snad už věčnost a já v něm vždy najdu co potřebuji – včetně dobrých rad.
Nedávno jsem čekal u pokladny, když paní předem mnou začala chválit majitele za pultem: “Vy tady všechno máte, já jsem už obešla krámů a tohle jsem sehnala až tu.” Pochvala se zahradníka ani nedotkla, jen se suše zeptal: “Tak proč chodíte jinam?” “To víte,” pokusila se paní o obranu, “mám to daleko”. “Takže obejdete všechny, a pak stejně skončíte tady!”, pokračoval zahradník přímo. “Tak já příští jaro přijdu hned sem”, zkusila paní usmíření. “Jestli tady o rok ještě budu,” opáčil majitel. “Vy končíte?” překvapila se paní. “No, pokud budete všichni chodit do supermarketů, tak skončím určitě.”
Na konci zimy jsem viděl, jak na vinohradském náměstíčku káceli velký strom. Na pohled byl zdravý, dělníci však měli povolení a tak zručně ořezávali větve jednu po druhé. Díval jsem se na tu bytost, která už další jaro nezažije a loučil jsem se s ní. Děkoval jsem jí za všechen ten stín, vlhko, čistý vzduch a krásnou zeleň, kterou s námi desetiletí sdílela… a najednou se mi před očima rozprostřel příběh.
Jak vlastně víme, že všechno, čím žijeme a čemu věříme, není „jenom jako“?
Občas proměním náš obyčejný byt na pohádkový svět, ve kterém si s mojí dcerou Barborkou hrajeme. Nakreslím mapu k pirátskému pokladu, v obýváku vytvořím z polštářů ohnivé jezero a v předsíni neprostupný les z pokojových kytek. Z plyšáků udělám loupeživé piráty nebo dobré bytosti a rozmístím je do vymyšleného příběhu.
Takachiho is one of the most important places in Japanese mythology – goddess Amaterasu was hiding in the cave there. I was sent there by my two “Japanese grand fathers”, when I told them I was heading to Kyushu. They had no idea, how much this old story has been resonating with me for the past year. And I had no idea that the mythological cave story does exist in our real world.
Takachiho je jedno z najdôležitejších miest japonskej mytológie – bohyňa Amaterasu sa tam schovala do jaskyne. Poslali ma tam dvaja moji “japonskí starí otcovia”, keď som im povedal, že mierim na Kjúšú. Netušili, ako veľmi so mnou tá stará povesť posledný rok rezonuje. A ja som netušil, že tá jaskyňa z rozprávok má svoj obraz v reálnom svete.
Yakushima was the main destination of my trip to Japan. Yakushima is an island located off the far south coast of Kyushu. It’s almost a tropical climate there, hot and humid, raining and drizzling all the time. Obviously everything green grows like crazy, plus, Pacific typhoons often sweep over this area on their way to Japan. One of these typhoons named Chaba 18, held me in the port of Kagoshima for one whole day. I was forced to wait for the sea to calm down so that some ship could give me a lift to the island. When boarding the first morning ferry after the typhoon, I was told there is fifty percent chance that we would be forced to return to mainland due to the weather. If it should be it will be I said to myself. I had a soba soup in the ship’s canteen and slept on floor during the trip. The rough waves cradled me like a baby and then I was there.
There are cedars on Yakushima that are thousands of years old. Three hundred and fifty years ago one could find them everywhere and locals considered the trees to be sacred. They believed the Forest Spirit lives in mountains. Later on, some Confucian scholar came and convinced local people and the government to lumber the ancient forest. So they cut their sacred trees for roof tiles.