Na konci zimy jsem viděl, jak na vinohradském náměstíčku káceli velký strom. Na pohled byl zdravý, dělníci však měli povolení a tak zručně ořezávali větve jednu po druhé. Díval jsem se na tu bytost, která už další jaro nezažije a loučil jsem se s ní. Děkoval jsem jí za všechen ten stín, vlhko, čistý vzduch a krásnou zeleň, kterou s námi desetiletí sdílela… a najednou se mi před očima rozprostřel příběh.
Kráčím sobotním ránem, obloha je blankytně modrá a pražské ulice jsou zatím téměř prázdné. U řady popelnic stojí narychlo zaparkované bílé auto, za volantem sedí postarší muž v elegantní šále a vysvětluje něco mladičké blondýnce na sedadle spolujezdce. Z gestikulace mám pocit, že je to spíše přítelkyně než vnučka, ale kdo ví.
Na druhé straně popelnic, vzdálen necelých pět metrů, klečí na chodníku bezdomovec přibližně stejného věku, igelitové tašky má složené u sebe na zemi. Se zaujetím si maže své roztrhané zimní boty jakýmsi krémem. Pravděpodobně ho našel mezi odpadky, ale to je také jen moje domněnka.
Takachiho is one of the most important places in Japanese mythology – goddess Amaterasu was hiding in the cave there. I was sent there by my two “Japanese grand fathers”, when I told them I was heading to Kyushu. They had no idea, how much this old story has been resonating with me for the past year. And I had no idea that the mythological cave story does exist in our real world.
Takachiho je jedno z najdôležitejších miest japonskej mytológie – bohyňa Amaterasu sa tam schovala do jaskyne. Poslali ma tam dvaja moji “japonskí starí otcovia”, keď som im povedal, že mierim na Kjúšú. Netušili, ako veľmi so mnou tá stará povesť posledný rok rezonuje. A ja som netušil, že tá jaskyňa z rozprávok má svoj obraz v reálnom svete.
Vlak kodrcal po předměstí Tokia v ospalém jarním odpoledni. Můj vagón byl poměrné prázdný – pár hospodyň s dětmi a stařečci na nákupech. Nepřítomně jsem hleděl na domky za zaprášenými živými ploty.
Na jedné ze zastávek se dveře otevřely a klid přerušily jakési nesrozumitelné nadávky. Do vagónu se vpotácel velký, opilý a špinavý muž v montérkách. S řevem vrazil do ženy s dítětem v náručí, kterou náraz odhodil na starší pár na sedadlech. Jen zázrakem se dítěti nic nestalo.
Je jednoduché ztratit řeč, když si představíte, jak nepopsatelně komplexní bytost je člověk. Ale někdy musíme o lidech něco říct a pak zjednodušujeme – mluvíme o částech těla, o temperamentu, o myšlení a trávení… Já často mluvím o mysli, srdci a tělu – a jejich rovnováze. Pokud budete mít u čtení pocit, že zjednodušuji příliš, věřte mi, dá se ještě více. Uvidíte nakonec.