Příběhy od popelnice
Kráčím sobotním ránem, obloha je blankytně modrá a pražské ulice jsou zatím téměř prázdné. U řady popelnic stojí narychlo zaparkované bílé auto, za volantem sedí postarší muž v elegantní šále a vysvětluje něco mladičké blondýnce na sedadle spolujezdce. Z gestikulace mám pocit, že je to spíše přítelkyně než vnučka, ale kdo ví.
Na druhé straně popelnic, vzdálen necelých pět metrů, klečí na chodníku bezdomovec přibližně stejného věku, igelitové tašky má složené u sebe na zemi. Se zaujetím si maže své roztrhané zimní boty jakýmsi krémem. Pravděpodobně ho našel mezi odpadky, ale to je také jen moje domněnka.