Na konci zimy jsem viděl, jak na vinohradském náměstíčku káceli velký strom. Na pohled byl zdravý, dělníci však měli povolení a tak zručně ořezávali větve jednu po druhé. Díval jsem se na tu bytost, která už další jaro nezažije a loučil jsem se s ní. Děkoval jsem jí za všechen ten stín, vlhko, čistý vzduch a krásnou zeleň, kterou s námi desetiletí sdílela… a najednou se mi před očima rozprostřel příběh.

Kdysi dávno, před 30 nebo 40 lety, někdo na to náměstíčko přinesl malý stromek. Možná to byl zaměstnanec města, možná to byl člověk se sousedství. Rýčem vykopal jámu, stromek zasadil, a pak o něj rok nebo dva pečoval a sledoval, jak se postupně ujímá. Stromeček rostl a v něm i kolem něj klokotal život. Když trochu zmocněl, lezli po něm děti. Když vyrostl více, postavil pod něj někdo lavičku a na ní se odpoledne scházeli puberťáci a řešili nejdůležitější věci na světě.

V noci se o ten strom opřeli milenci, někdo do jeho kůry vyryl nožem srdce. Stal se pravidelnou ranní zastávkou pro místní psy a jejich pány. V jeho koruně si ptáci udělali hnízdo a zpívali lidem na cestě do práce. Vychovávali mláďata a křikem od nich odháněli toulavou kočku. To všechno ten strom zažil s nimi a s námi. Něco z toho mu prospívalo, něco prostě musel přestát. Žil si svůj pomalý život uprostřed nás, stejně jako my žili svůj rychlý život kolem něj. Byl tady s námi mnoho let a možná jsme si ho ani nevšimli, i když jsme se ho denně dotýkali pohledem i fyzicky. Teď už tu není, a tak není komu poděkovat, není se na koho usmát.

Možná to není takto jen se stromy. Možná je to tak i s lidmi kolem nás i s námi samotnými. Všímáme si život a to, co ho rozvíjí a dělá příjemným? Nebo spěcháme natolik, že život sám ztratil pro nás hodnotu? Že necítíme vděčnost za to, že jsme naživu, že máme kolem sebe lidi, zvířata i stromy? Dokud tluče naše srdce, je možné tu hodnotu znovu najít.