Když se věci vyvinou jinak než jsem čekal, obvykle jsem zlehka otráven nebo podléhám skepsi. Na druhé straně, když se něco povede podle mých přání, mám tendenci být optimistický a plný elánu. I když se občas ukáže, že mě chtění zavedlo někam, kde jsem opravdu nechtěl být. Děje se vám to taky?
Každý z nás si může myslet úplně cokoliv a naše mysl to dokáže na základě našich zkušeností a “logického uvažování” odůvodnit. Já si myslím, že mám v něčem pravdu a někdo jiný si myslí úplně opačnou věc a také si myslí, že má pravdu. Já však vím, že svůj názor dokážu logicky zdůvodnit, a tak ten druhý musí být hlupák. A ten druhý si to samé myslí o mě – na základě svého uvažování a životního postoje. Naše mysl si dokáže odůvodnit jakýkoliv názor.
Například politici nalevo tvrdí, že důležitá je společnost a politici napravo přísahají, že důležitá je svoboda jednotlivce. A klidně se kvůli tomu i poperou. Je to podobně chytré, jako kdyby někdo tvrdil, že levá ruka je lepší než pravá a chtěl si tu pravou nechat amputovat. Avšak my potřebujeme obě ruce, abychom mohli něco vytvořit: silná společnost potřebuje jednotlivce a silní jednotlivci potřebují společnost. Jednoduše, protiklady se nevylučují, protiklady se doplňují.
Již deset let se ve svých projektech setkávám s úředníky z mnoha oborů – ze školství, z hygieny, ze stavebního, živnostenského nebo finančního. Před těmi deseti lety mě známí strašili, jak je to na úřadech strašné a co všechno mě čeká. Až jsem se bál do úřednické kanceláře vstoupit. A víte co? Za těch deset let mám s úředníky většinou dobré, a pak ještě lepší zkušenosti.
Poslední půlrok jsem rekonstruoval jednu budovu. Byla to první stavba v mém životě a na papíře vypadala velmi jednoduše. Pak se však začalo stavět a podchvílí za mnou přišel stavbyvedoucí se slovy: “Pane Švihlo, máme velký problém, to musíte vidět.” Zpočátku jsem se z toho pravidelně hroutil, pak jsem si zvyknul, že komplikace přicházejí a odcházejí a musím u nich jednoduše být.
Když mi bylo přibližně osmnáct, začal jsem vést tréninky aikida pro děti. Ve třídě se mi objevilo 15 malých a divokých studentů od šesti do deseti let a já se ptal sám sebe, co je cílem mých tréninků.
Je to dokonalé zvládnutí techniky? Nebo zatvrzení těla a mysli, aby děti dokázaly bojovat s tímto zdánlivě nebezpečným světem? Nebo slepá disciplína a opakování příkazů učitele pod zástěrkou “východní filozofie”?
Když jsem se před šestnácti lety poprvé nastěhoval do Prahy, byl jsem tímto městem uchvácen. Bylo mi jedno, jestli jsem bloudil ve starém městě, seděl s přáteli pod stromy u Břevnovského kláštera, nebo prolézal tehdy spustlou vilu Turbovou, ve které Jiří Trnka napsal svoji Zahradu. Praha mě neustále překvapovala a fascinovala.
Po pár letech mi ale město zevšednělo. Cesty do školy a později do práce se narovnaly a já neměl čas rozhlížet se kolem. Jakobych už znal všechny detaily Náměstí Míru, všechny stromy v Belgické ulici, všechny sousedy na Vinohradech. Více jsem se díval na své pracovní a rodinné povinnosti než fasády domů a nebe, které se nad námi neustále proměňuje. Jakobych ztratil zvědavou jiskru ve svých očích. A nevšimnul jsem si to.
Kráčím sobotním ránem, obloha je blankytně modrá a pražské ulice jsou zatím téměř prázdné. U řady popelnic stojí narychlo zaparkované bílé auto, za volantem sedí postarší muž v elegantní šále a vysvětluje něco mladičké blondýnce na sedadle spolujezdce. Z gestikulace mám pocit, že je to spíše přítelkyně než vnučka, ale kdo ví.
Na druhé straně popelnic, vzdálen necelých pět metrů, klečí na chodníku bezdomovec přibližně stejného věku, igelitové tašky má složené u sebe na zemi. Se zaujetím si maže své roztrhané zimní boty jakýmsi krémem. Pravděpodobně ho našel mezi odpadky, ale to je také jen moje domněnka.
Na jaře jsme se školkou jeli hromadnou dopravou do lesa. Děti se v poloprázdném autobuse rychle usadily, začaly diskutovat a hrát své hry. My průvodci jsme jen přihlíželi a protože cesta byla dlouhá, začal jsem si zpívat. Nejprve potichu – trochu jsem se totiž styděl. Co když budu někoho rušit nebo se můj hlas nebude líbit? Ještě stále si pamatuji, jak mi základce paní učitelka řekla, že neumím zpívat!
Říká se, že s úsměvem jde všechno líp. Ale není to jen takové povídání? Možná je úsměv ve skutečnosti ztráta energie. Luxus vyhrazený jen pro situace, ve kterých je nám dobře. Dárek pro lidi, které máme rádi.
Je jasné, že když je nám dobře, usmíváme se. Ve smutku nám koutky úst povadnou, trpkost stáhne rty do tenké linky a v hněvu zuby zatneme nebo naopak vyceníme. Jednoduše: naše emoce mění výraz v našem obličeji.
Vyjdu ráno před dům a na chodníku někdo operuje srdce. To nám ten den pěkně začíná, napadne mě při pohledu na otevřený hrudník. Zastavím se v potravinách a tam, těsně u pokladny, mladá holka kašle krev na bílé tričko. Scéna jako z laciného hororu. Večer sedíme s kamarádem v hospodě a u stolu s námi sedí batole – místo dudlíku má v puse cigaretu.
Máte pravdu, je to hloupá historka. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu také nevěřím. Opravdu se to stalo – mluvím o obrázcích z cigaretových krabiček. Potkáváme je všude, od rána do večera.