Zpívání v MHD

Na jaře jsme se školkou jeli hromadnou dopravou do lesa. Děti se v poloprázdném autobuse rychle usadily, začaly diskutovat a hrát své hry. My průvodci jsme jen přihlíželi a protože cesta byla dlouhá, začal jsem si zpívat. Nejprve potichu – trochu jsem se totiž styděl. Co když budu někoho rušit nebo se můj hlas nebude líbit? Ještě stále si pamatuji, jak mi základce paní učitelka řekla, že neumím zpívat!

Po chvíli jsem se osmělil a odzpíval jednu lidovou písničku normálním hlasem. Cestující kolem to zvládli hezky a děti si toho téměř ani nevšimly. Zpěv jim přijde přirozený a že neumí zpívat jim neříkáme. Nečekaně se však přidala kolegyně Dominika a tak jsme dali duet.

Pak Dominika sama zazpívala první sloku „Čerešničky čerešničky čerešně“ a něvěděla, jak dál. Zkoušeli jsme si oba vzpomenout na slova, když za námi sedící starší dáma (odhadem kolem 70 let) plynule navázala a s lišáckým úsměvem zapěla další tři sloky. Měla z nás nejlepší hlas, zněl autobusem jako zvon:

„A keď bych ho a keď bych ho dostala / pak bych sa mu pak bych sa mu vysmiala. / Robit bude a já tancovat / však si ja umím chlapca vychovat.“

Paní vzápětí rázným krokem vystoupila a mě napadlo, že si možná pamatuje, jak byl společný zpěv ještě nedávno součástí běžného života – v práci i na zábavě. Možná že i zpívání a žádný ostych jí pomohli zůstat v kondici a dobré náladě do vysokého věku.

Vím, společný zpěv v MHD je pro mnoho z nás zatím příliš. Vykouknout z každodenní ulity se však dá i jednodušeji. Například zvednout oči od novin, rozhlédnout se kolem, zachytit pohled náhodného spolucestujícího a překvapit ho nebo ji úsměvem. Zkusíte to?

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page