(Vánoční) setkání

Každý z nás si může myslet úplně cokoliv a naše mysl to dokáže na základě našich zkušeností a „logického uvažování“ odůvodnit. Já si myslím, že mám v něčem pravdu a někdo jiný si myslí úplně opačnou věc a také si myslí, že má pravdu. Já však vím, že svůj názor dokážu logicky zdůvodnit, a tak ten druhý musí být hlupák. A ten druhý si to samé myslí o mě – na základě svého uvažování a životního postoje. Naše mysl si dokáže odůvodnit jakýkoliv názor.

Například politici nalevo tvrdí, že důležitá je společnost a politici napravo přísahají, že důležitá je svoboda jednotlivce. A klidně se kvůli tomu i poperou. Je to podobně chytré, jako kdyby někdo tvrdil, že levá ruka je lepší než pravá a chtěl si tu pravou nechat amputovat. Avšak my potřebujeme obě ruce, abychom mohli něco vytvořit: silná společnost potřebuje jednotlivce a silní jednotlivci potřebují společnost. Jednoduše, protiklady se nevylučují, protiklady se doplňují.

A tohle platí pro jakýkoliv „názor“, který hýbe novinovými články nebo naší žlučí. Je jedno, jestli mluvíme o politice, pracovním problému nebo o rodinné hádce. Jakoukoliv stranu svým názorem zastaneme, druhá strana má stejné právo na opačný názor. Když trváme na tom, že my máme „rozum“ a ti druzí jsou hloupí, jenom se uzavřeme. Když naopak hledáme inspiraci i na druhé straně, můžou se dvě „protichůdné pravdy“ obohatit. Tak vzniká komunikace, spolupráce a společná řešení.

Toto je pro mě tajemství vánočního smíření – vidět druhé jako lidi, ne jako nepřátelské názory. Kdyby se nám to povedlo alespoň v drobnostech, tak jsou Vánoce každý den.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page