Příběhy od popelnice

Kráčím sobotním ránem, obloha je blankytně modrá a pražské ulice jsou zatím téměř prázdné. U řady popelnic stojí narychlo zaparkované bílé auto, za volantem sedí postarší muž v elegantní šále a vysvětluje něco mladičké blondýnce na sedadle spolujezdce. Z gestikulace mám pocit, že je to spíše přítelkyně než vnučka, ale kdo ví.

Na druhé straně popelnic, vzdálen necelých pět metrů, klečí na chodníku bezdomovec přibližně stejného věku, igelitové tašky má složené u sebe na zemi. Se zaujetím si maže své roztrhané zimní boty jakýmsi krémem. Pravděpodobně ho našel mezi odpadky, ale to je také jen moje domněnka.

Dívám se na tu kombinaci a je pro mě těžké nesoudit. Neporovnávat, co je lepší. Nepostavit se na některou stranu. Jen se dívat a vnímat absurditu toho obrazu, který více nebo méně vidíme každý den kolem sebe. Dva úplně odlišné světy – jiná životní úroveň, jiné myšlení, pravidla, hodnoty, potřeby. Dva odlišné světy oddělené pouze popelnicí.

A zároveň mi ten obraz začíná splývat do jednoho celku. Ti muži jsou tak rozdílní a přece jsou oba z jednoho zdroje. Oba se narodili, měli mámu i tátu, kamarády ve škole i první lásku. Jako všichni lidi, i oni zemřou, když nadejde jejich čas. Oba mají svůj životní příběh a kdyby nám ho vyprávěli, pravděpodobně by nás dojal více než seriály v televizi. Jaké zákruty života, jaké rodinné, osobní, zdravotní nebo jiné události udělali z jednoho zámožného muže a z druhého bezdomovce?

Kráčím dále, vdychuji ranní svěžest velkoměsta. Každý máme svůj jedinečný příběh. A zároveň jsme všichni z jednoho zdroje.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page