Poklona úředníkům

Již deset let se ve svých projektech setkávám s úředníky z mnoha oborů – ze školství, z hygieny, ze stavebního, živnostenského nebo finančního. Před těmi deseti lety mě známí strašili, jak je to na úřadech strašné a co všechno mě čeká. Až jsem se bál do úřednické kanceláře vstoupit. A víte co? Za těch deset let mám s úředníky většinou dobré, a pak ještě lepší zkušenosti.

Za ten čas jsem si všimnul, že já narážím na byrokracii občas, ale úředníci v ní musí žít celé své pracovní dny. A tak často oni trpí nesmyslnými zákony a komplikovanými postupy více než já. Za ta léta jsem viděl, jak úředníci zápasí s protiřečivými a dvouznačnými zákony a také s prastarou technikou. Jak na ně tlačí z různých stran zájmy občanů, firem, zákonů a často i politiků. Jak se v rámci svých omezených pravomocí snaží posunout každý jednotlivý případ, který jim přineseme – podle svého svědomí a profesní cti, podle zákona a pokud možno tak, aby to alespoň trochu fungovalo pro všechny zúčastněné strany.

Samozřejmě, že jsou to lidé – se svými silnými i slabými stránkami. Někteří jsou uvolněnější, jiní pedantnější. Někteří se odváží hledat nebo povolit neobvyklá řešení, jiní mají spíše strach, aby neudělali chybu. Pro některé je důležitější dobrý výsledek, pro jiné dodržování postupů nebo jejich osobní zájem.

Avšak právě tímto pro mě úředníci vnášejí do mechanického stroje státu lidskost. Když s nimi jednám, snažím se v nich vidět hlavně lidi a tak se k nim chovat. Mám respekt před jejich prací – já bych na ni neměl dost trpělivosti.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page