Pohádka nebo realita?

Jak vlastně víme, že všechno, čím žijeme a čemu věříme, není „jenom jako“?
Občas proměním náš obyčejný byt na pohádkový svět, ve kterém si s mojí dcerou Barborkou hrajeme. Nakreslím mapu k pirátskému pokladu, v obýváku vytvořím z polštářů ohnivé jezero a v předsíni neprostupný les z pokojových kytek. Z plyšáků udělám loupeživé piráty nebo dobré bytosti a rozmístím je do vymyšleného příběhu.

Nakonec zamknu dveře (tedy bránu do hradu) nakreslenými hlavolamy, přijdu za Barborkou a pronesu hlasem plyšové Kozy Rózy: „Pomóóc, princezno. Stala se strašlivá věc – piráti unesli vaši komornou (plyšovou) kočku a přeplavili se s ní přes moře. Musíme ji zachránit! Co budeme dělat?“

Pak se ponoříme do příběhu, řešíme hádanky, fyzické výzvy a vyjednáváme s pohádkovými postavami. A jak procházíme tím dobrodružstvím, dělám vypravěče, mluvím za postavy a také mě Barborka proměňuje na cokoliv, co se jí právě hodí. Od motýla až po koně.

Obvykle se příběh odkloní od mého plánu, ale o to větší je to pro mě zábava. Jen moje žena naše nadšení nesdílí – zůstává po nás nepořádek v celém bytě.

V řeči hry

Dnes ráno jsme hráli také. Ale protože jsme potřebovali být za hodinu ve školce, zapracoval jsem do herního příběhu snídani (museli jsme se posilnit před výstupem na hradní věž), návštěvu toalety (byl tam ukrytý pirát s mapou k pokladu) i převlečení (za ohnivým jezerem byla ledová hora). Jen na mytí a česání jsem zapomněl, ale to myslím průvodkyně ze školky pirátským tátům odpouštějí.

Všechno jsme stihli – zachránili jsme kočku, našli jsme poklad, udělali mnoho dobrých skutků (a několik ne tak dobrých) a do školky jsme dorazili právě včas. A mně přišlo čarovné, jak se během toho příběhu prolínala pohádka s realitou, jak jsme plynule procházeli z řeči „hry“ do řečí „vážných“.

  • Hlas Kozy Rózy říká: „Princezno, na ledové hoře bude zima, musíme se dobře obléct. Podívejte se, jestli v té pirátské skrýši nejsou nějaké šaty.“
  • Princezna je nadšená: „A je tady i meč!“
  • A táta vlastním hlasem: „Barborko, obleč si i teplé kalhoty, za chvíli musíme být ve školce a půjdete rovnou ven.“

Pro děti je tenhle přechod z fantazie do skutečnosti úplně přirozený, já si na to vzpomínám jen pomalu. A jak se mi stírá hranice mezi pohádkou a skutečností, objevují se zajímavé otázky.

Denní dávka fikce

Co když jsou ty smrtelně vážné věci jako EET, prezidentské volby, situace na burze, vánoční nákupy nebo velmi chytré články v novinách pouze virtuální příběh? Co když je to jenom hra na piráty? Denní dávka emocí, která pobaví, ale nic v našem životě nezmění?

Nebo je to jinak? Ten všední svět snídaní, doprovázení dětí do školky, jednání na úřadech, příjemných i nepříjemných setkávání, zbytečné kácení stromů v parku před domem… co když je to naše osobní pohádka, ve které potkáváme dobré i zlé bytosti a denně hrajeme o svůj život a minimálně polovinu království?

Tak tedy – co je pohádka a co realita? Tyto otázky a ani odpovědi samozřejmě není potřeba brát příliš vážně. Možná ale stojí za to všimnout si: to, co vidíme, se odvíjí také od toho, kam se díváme a jakou barvu brýlí zvolíme.

Možná jste to již slyšeli – čemu dáváme pozornost, to sílí. A také: krása je v očích pozorovatele.

Napsáno pro Psychologie.cz

Tento článek vyšel poprvé v magazínu Psychologie.cz v březnu 2016.

Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page