Na levém místě

Vystoupil jsem z vagónu metra na Náměstí míru a nastoupil na eskalátor. Za mě se postavil pán tak kolem šedesáti – a stoupnul si vlevo. Byli jsme na schodech téměř první a kolem nás šlapali nahoru lidé, kteří tam chtěli být dřív. Všichni samozřejmě kráčeli po levé straně, avšak toho pána za mnou museli obcházet – vyhýbali se mu, vráželi do něj, otírali se o něj, občas někdo pronesl “s dovolením” nebo něco peprnější. A pán si nenechal nic líbit, pohoršeně nadával na procházející lidi.

Chvilku jsem se té situaci divil, chvilku jsem se bavil a nakonec jsem se také ozval. “Možná Ti lidé jen někam spěchají…”, prohodil jsem neutrálně. “Co mají co spěchat? Ať do mě nestrkají.” odvětil . “Možná kdybyste stál na pravé straně, tak vás minou,” navrhl jsem s účastí. “JÁ CHCI STÁT VLEVO.”, odpověděl mi rázně a mě se rozsvítilo – nebylo to nedorozumění.

Zbytek rozhovoru pokračoval podobně: “A co kdybyste jel tramvají? Někdy je to rychlejší než metro.” “Teď je to ještě horší – všude samé výluky a objížďky. Celá Praha je rozkopaná.” “To je každé léto, někdy ty koleje musí opravit.” “Pro mě to opravovat nemusí, já chci…”

Každý návrh stíhalo zamítnutí a z toho kruhu stížností nás osvobodil až konec eskalátoru. Popřál jsem mu hezký den a pro jistotu jsem nečekal na odpověď. Zdálo se mi, že chtěl stát na místě, kde měl důvod ke stížnosti. A já si od té doby víc všímám sám sebe. A pokud mám chuť si stěžovat, podívám se nejdřív, jestli jednoduše nechci stát na místě, kde stát nemám. Jestli jen nestojím na levém místě. A pokud ano, posunu se tak, abych stál na pravém místě. Na eskalátoru i v životě.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.