Mistr z autobusu

Ta jízda se stala už před několika lety, ale dodnes si ji živě pamatuji. Nastoupil jsem Na Smetance do nízkopodlažního autobusu 135 a usadil se na sedadle hned vedle řidiče. Bylo kolem osmé ráno a v Praze zuřila dopravní špička. Autobus se pomalu rozjel, trefil se do zelené a projel první křižovatkou. Před přechodem zlehka přibrzdil a nechal projít maminku s kočárkem. Tím, že zpomalil u přechodu, se plynule zařadil do pomalé fronty aut na dalších světlech a projel… zase na zelenou. To je divné, uvědomil jsem si a podíval se na řidiče. Byl to pán kolem padesátky, s klidným výrazem ve tváři se pohodlně opíral ve své sedačce. Na další křižovatce se někdo autem drze rval z vedlejší ulice, tak ho prostě pustil, opět bez zastavení.

Abych to zkrátil – na cestě přes Náměstí míru až do Vršovic náš autobus stál pouze na zastávkách. Všechny semafory a dopravní nástrahy klidně projel – ne moc rychle, ne moc pomalu. Možná to byla náhoda, ale já jsem viděl, jak s přehledem řeší několik vyhrocených situací. Tam kde by se jiný vztekal, bušil do volantu nebo troubil, on jen rozvážně zpomalil nebo přidal, podle toho, co bylo potřeba. A také jsem si všimnul, že každá projevená zdvořilost se mu okamžitě vracela zpět. Bez odporu proplouval provozem a zanechával za sebou jen dobrý pocit.

Když jsem Na Míčánkách vystupoval, věděl jsem, že jsem potkal mistra. Za tu krátkou jízdu jsem se od něj naučil hodně o práci, vycházení s lidmi i o životě.

Hned večer jsem to vyprávěl jako příklad správného cvičení svým studentům aikido. A dnes se o ten příběh dělím s vámi.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page