Každý den nová krása

Když jsem se před šestnácti lety poprvé nastěhoval do Prahy, byl jsem tímto městem uchvácen. Bylo mi jedno, jestli jsem bloudil ve starém městě, seděl s přáteli pod stromy u Břevnovského kláštera, nebo prolézal tehdy spustlou vilu Turbovou, ve které Jiří Trnka napsal svoji Zahradu. Praha mě neustále překvapovala a fascinovala.

Po pár letech mi ale město zevšednělo. Cesty do školy a později do práce se narovnaly a já neměl čas rozhlížet se kolem. Jakobych už znal všechny detaily Náměstí Míru, všechny stromy v Belgické ulici, všechny sousedy na Vinohradech. Více jsem se díval na své pracovní a rodinné povinnosti než fasády domů a nebe, které se nad námi neustále proměňuje. Jakobych ztratil zvědavou jiskru ve svých očích. A nevšimnul jsem si to.

Nedávno jsem však strávil delší dobu v Japonsku – ve velkých městech, na venkově, v horách. Mezi lidmi, památkami i starými stromy. A protože všechno kolem bylo jiné, nové a podivné, opět se mi do očí vrátila zvědavost. Každý vlak, každá ryba v jezírku, každý rozhovor byly čarovné. A když jsem se vracel domů, napadlo mě, jestli bych byl schopen opět takto objevovat Prahu.

A tak se znovu dívám kolem sebe. Zaujme mě tovární komín i komická věž starého činžovního domu. Ukazuji dceři barevný obrázek matky objímajícího malé dítě na fasádě. Kdykoliv si na to vzpomenu, najdu něco nového.

Dokážete si dnes na cestě do práce také všimnout jednu novou věc? Detail domu, výraz v obličeji kolemjdoucího, vzor na dlažbě, zvláštní korunu stromu… Je to jako dětská hra. Kolik hezkého dokážeme za den objevit? Praha je plná krásy.

Tohle je jeden z krátkých sloupků, které píši pravidelně pro deník Metro. Další texty můžete najít v mém archivu těchto sloupků.
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page