Cvičení v Aikido Hombu Dódžó

Japonsko 2016

Zápisky, postřehy a fotky z mé cesty po Japonsku na podzim roku 2016.

V Tokyu je aikido dódžo, které otevřel v roce 1931 zakladatel aikida Morihei Uešiba. Dnes tam učí jeho vnuk Moriteru Uešiba, pravnuk Mitsuteru Ueshiba a mnoho dalších učitelů, z nichž několik patří mezi nejvyšší technické stupně na světě. A duch zakladatele tam stále přebývá.

O svém prvním týdnu cvičení v Aikido Hombu Dódžó jsem psal před rokem v článku Cvičení v Japonsku. Mám právě za sebou dalších několik zajímavých dní tréninku, některé věci se mi trochu vyjasnili, a tak se chci o své zkušenosti podělit.

Cvičil jsem v mnohých klubech a školách v různých krajinách, ale Hombu Dódžó je pro mě z mnohých ohledů výjimečné místo. Tohle je totiž asi jediné místo na světe, kde můžu v průběhu jedné hodiny cvičit s Brazilcem, Rusem, Řekyní, Němcem a Japoncem. Je to místo, kde si zacvičím s chlapcem, kterému je sedmnáct, a pak se starým pánem, kterému je přes sedmdesát, a který studoval aikido ještě za zakladatele. Je to místo, kde mnoho lidí cvičí velmi oddaně. Jedno z mála míst, kde se (chtě-nechtě) setkají na žíněnce lidé z různých škol, přístupů i názorů na cvičení.

A všechno je tam zařízeno tak, že ti lidé spolu cvičí a fyzickým kontaktem si vyměňují zkušenosti.

Je pravda – cvičení je intenzivní, pravidla jsou strohá, napomenutí jsou někdy nekompromisní. Je pravda – vysvětlování je málo, kdo se dobře (a rychle) nepodívá, často ani neví, jaká technika se má cvičit. Je pravda – kdybych se potřeboval naučit základní techniky, tak na „regular“ trénincích v Hombu bych se s tím asi hodně trápil. Je pravda – kdybych chtěl dokazovat druhým jak jsem dobrý, rychle bych narazil, protože jsou tam „lepší“ a také „silnější“. Je pravda – lidí je na tatami hodně a cvičení tak vyžaduje mnohonásobně větší pozornost, než jsme zvyklí. Je pravda – kdybych neměl základní fyzickou kondici a nechtělo se mi padat a vstávat, asi by mě po půl hodině začaly bolet stehna tak, že bych se na další trénink už nevrátil.

Tyhle věci slýchám, když mi někdo vypráví o Hombu. Já se ale musím přiznat, mně to tam začíná bavit. Klade to nároky na moji vnímavost, fyzickou i psychickou odolnost. Ukazuje mi to, co ještě nedávám technicky nebo emočně. Kvůli té intenzitě je zpětná vazba okamžitá a je na mě, jak se s tím srovnám. Možná i proto, že tady nikdy necvičím více než týden, je pro mně ta intenzita a různost nesmírně inspirativní – během jedné hodiny dostanu tolik impulzů jako za měsíc cvičení doma. A navíc to dává šanci trochu pochopit to, v čem vyrostla většina našich učitelů a úplně všichni jejich učitelé.

Znám mnoho lidí, kteří se po jednom tréninku v Hombu nechají vyfotit s panem učitelem, a pak tam už nikdy nezavítají, protože… Samozřejmě, na každou věc se dá dívat různými pohledy. Pozitivně i negativně.

Kamarád Míša tyhle moje filozofické úvahy shrnul s rusko-ukrajinskou jednoduchostí a bezelstností. Po prvním dnu cvičení v Hombu řekl přibližně tohle: „Tak již chápu, proč naši starší ukrajinští učitelé nechtějí, abychom šli cvičit do Hombu. Protože nechtějí, abychom viděli ty osmdesátileté dědky, jak celou hodinu padají a vstávají. A přitom ti naši „starší“ mají pátý dan, čtyřidcet pět let a na semináři po první technice odcházejí z tatami, protože oni už prý padali dost.“

Něco by na tom mohlo být. Například ve středu na „regular“ tréninku mezi šedesáti dalšími lidmi cvičila jedna téměř osmdesátiletá paní, jedna známá šedesátiletá japonská učitelka nebo jeden osmý dan. Lidí v důchodovém věku bylo odhadem čtvrtina cvičenců. Všichni padali, vstávali… pracovali tak, jako všichni ostatní. Venku bylo monzunové počasí, horko a vlhko na upadnutí. Všichni bez rozdílu jsme se v sále koupali ve zvuku pádů na tatami a ve vlastním potu.

Ta intenzita a společná práce vytváří atmosféru, která je pro mě nesmírně vzácná a důležitá. Kvůli které se do Tokia budu rád vracet a také ji doporučovat jiným aikidistům. Když budete v Tokiu, zajděte si na dva/tři dny zacvičit na Šindžuku. Je možné, že uvidíte a pochopíte věci, které jinde nejsou tak viditelné.

Flickr Album Gallery Powered By: Weblizar
Sdílej článek:Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInPrint this page