Aikido jako očista (misogi)

Aikido jako...

Zakladatel aikida prý o svém umění říkal, že je druhem misogi – tedy “očišťování se”. Z hlediska jeho duchovní praxe je to pochopitelné – byl hluboce ponořen do studia japonského náboženství šintó. Avšak pro jeho studenty i pro nás je ta stopa nejasná. V šintó má totiž roli očišťování úplně všechno – tleskání, klanění se, zpívání modliteb, mávání rukama i mrznutí pod vodopádem. Prý proto, že čím čistější jsme, tím lépe do nás nateče univerzální energie. Ale co to má společné s cvičením aikida, tedy kromě sprchování se po tréninku?

Dva pohledy na to samé

Podle mě se aikido dá dělat dvěma způsoby. V prvním cvičíme proto, abychom z technik a svého těla a mysli vybudovali bezpečnou pevnost, štít, za kterým se můžeme ukrýt před nástrahami světa. Nabíráme zkušenosti, zručnosti i svaly proto, abychom kontrolovali sebe i lidi a situace kolem. Získáváme postupně větší a větší jistotu, že ten náš způsob je správný, že jsme pochopili podstatu umění i života. S každým tréninkem jsme si více a více jistí a vyhraněnější. Za partnery si vybíráme ty, kteří cvičí podobně, a tak nám tuto jistotu potvrzují. To je jeden způsob, jak cvičit a žít.

Druhý způsob je přesný opak. Cvičíme, abychom uvolnili zbytečné napětí ve svalech i v naší hlavě. Cvičíme různé formy, abychom procvičili různé části těla. Snažíme se být přesní jedním způsobem jen proto, abychom vzápětí mohli být přesní jiným způsobem, a tak zjišťujeme, že přesní můžeme být pořád a že věci se dají dělat nekonečným množstvím způsobů. Setkáváme se s různými lidmi, abychom zažili různé příběhy a zahlédli nové přístupy. Pohyb, technika i vztah s partnerem nás otvírá. Stáváme se ucelenějšími, ale zároveň uvolněnějšími. Jako bychom se každým tréninkem očišťovali od starých zranění, dávno zapomenutých traumat i přesvědčení, na kterých už nemusíme lpět.

Ten první přístup používá aikido na budováním obrany před světem, ten druhý obrany postupně rozpouští. První přístup je přirozený a automatický – všichni potřebujeme fyzické bezpečí, pocit, že někam patříme a jistotu, že světu kolem rozumíme. Druhý přístup vyžaduje odvahu a odhodlání setkat se se svými vnitřními strachy a pracovat s nimi.

Samozřejmě, ve skutečnosti se obě tyto věci v aikidě dějí najednou. Učíme se nové techniky a principy, abychom se mohli oprostit od starého pohledu na svět. Potřebujeme posílit některé svaly, abychom mohli povolit jiné. Potřebujeme jasnou představu pohybu, abychom ho mohli udělat uvolněně. Obzvláště začátečníci potřebují nabírat techniky, svaly i pocit bezpečí – často totiž do dódžó přicházejí s potřebou ubránit se možným hrozbám, posílit tělo, vymezit se světu kolem nebo najít zpřízněnou skupinu. Aikido jim všechno tohle může poskytnout.

Avšak čím pokročilejší jsme, tím více si můžeme připomínat perspektivu “očišťování se”.

Z mého pohledu jsou tři oblasti, ve kterých misogi probíhá: tělo, vztah s partnerem a mysl. Jak se to děje prakticky?

Každodenní misogi

Z hlediska těla se cvičením můžeme zbavovat zbytečného napětí. Každá technika může uvolňovat a oživovat toriho i ukeho. Znehybnění ukemu může prokrvit klouby a uvolnit šlachy kolem nich, různé techniky házení protahují jeho tělo do všech stran. Tori má také nespočet možností – může se pohybovat v různých směrech: nahoru, dolů, dopředu, vzad, doprava i doleva. Může se zavírat i otvírat. A to všechno je možné v kterékoliv části těla a v různé synchronizaci jednotlivých částí. Jednoduše si to představte například tak, že ruce i nohy se můžou najednou ohýbat i natahovat, ale také se můžou ruce natahovat a zároveň nohy ohýbat. Pokud můj technický repertoár obsáhne většinu těchto možností a u cvičení si všímám nedostatku nebo přebytku napětí v těle, tělo se cvičením hezky harmonizuje a vyvažuje. Postoj se postupně stává přirozenější a pohyb svobodnější.

Z hlediska vztahu s partnerem si můžeme všimnout emoce, které u cvičení zažíváme. S někým se mi cvičí výborně, někdo jiný mě vytáčí. Avšak pokud si to pouze všímám (a tedy nedám tomu člověku příliš brzy jednoduchou nálepku “idiot, se kterým nemá cenu cvičit”) a cvičím s ním dál a dál, časem (za minutu nebo za rok) mé napětí s tím člověkem zmizí. Ten člověk se nezměnil, ale já jsem se zbavil něčeho, co jsem si s ním řešil. A tak vztah k partnerovi není potvrzováním mé pravdy, ale budování větší otevřenosti k druhým lidem – nejen na tatami. Tímto způsobem podle mě může aikido postupně otevírat naše srdce.

Z hlediska mysli v aikidě pracujeme hlavně s představou techniky a její čistotou a jednoznačností. Avšak jak nabíráme zkušenost, zjišťujeme, že jasných a funkčních variant dané techniky je nespočet a zároveň je naše představa vždy limitována schopností partnera a jeho aktuálním pohybem. A tak pokročilejší časem zjistí, že daná jasná představa techniky v jejich mysli by měla být v souladu s aktuální situací ve vztahu s partnerem. Zpočátku je to nekonečně frustrující – protože věci nejsou tak, jak si je představuji. Avšak postupem času a vytrvalým cvičením se mysl pročistí, začne být pružnější a ve větším souladu s tím, co se děje ve skutečnosti. Harmonizace s partnerem je pak jednodušší a světe div se – technika je tím přesnější a jasnější. Prostě cvičením přestáváme lpět na tom, jak by věci měly podle naší hlavy být, a žijeme více v přítomnosti. Možná tohle je “mušin” – čistá mysl.

Obecně by se dalo říct: pokud narazíme během cvičení na jakékoliv napětí v těle, ve vztahu k druhým nebo v naší mysli, nemá smysl končit s cvičením, trápit se s tím nebo obviňovat druhé. Je dobré si toho napětí jednoduše všímat a cvičit dál. Díky této neutrální pozornosti a cvičení napětí postupně odezní a my na něj zapomeneme. To je pro mě misogi.

Jednoduše to nechat plavat

A to samé platí pro naše dlouhodobé i krátkodobé cíle, které jsou jistým druhem soustředění pozornosti a tím dočasně vytvářejí užitečné napětí, které nás vede vpřed. V zenu říkají něco jako: “když to pochopíš, odhoď to, pusť to, zapomeň na to”. Snad všichni máme tu zkušenost – začali jsme dělat aikido z nějakého důvodu a po čase jsme zjistili, že původní motivace už není důležitá a našli jsme si jiný cíl. Pak jsme možná zapomněli i na druhý cíl a objevil se další. Něco pomocí aikida prozkoumáme a pak to zapomeneme.

Naučíme se pád dopředu, zvládneme všechny techniky na zkoušky na čtvrté kjú, shodíme zbytečná kila, získáme černý pás, odfotíme se s japonským učitelem… můžeme si na tom zakládat do konce života, nebo to prozkoumat, usmát se a nechat to plavat. Aikido se tak stane uměním, ve kterém zapomínáme na cíle, které jsme si kdysi dali. I toto je pro mě misogi.

Možná takto pomocí aikida a jeho technik prozkoumáme i ten vniřní strach, že tam venku je někdo, kdo nám ublíží. Krok po kroku se otevíráme, uvolňujeme a zjišťujeme, že se není čeho bát.

Tyto články (které zveřejňuji také na portálu BudoNews) jsou o lidských kvalitách, které můžeme rozvíjet cvičením aikida. Samozřejmě, mnoho z těchto kvalit se dá najít i v jiných bojových uměních. Vztahuji je k aikidu, protože ho cvičím a tím pádem můžu být osobnější.

Musím ale napsat, že aikido není žádnou zárukou, že v něm najdete rovnováhu, dobrý životní postoj, schopnost komunikovat s druhými… Aikido je pouze nástroj, záleží na vás, jak ho použijete. Záleží na vaší zvědavosti, otevřenosti, vnímavosti a ochotě rozvíjet se.

A také je dobré vědět, že pouze čtením článků se z místa nepohneme. Ta důležitá věc, která nás ve skutečnosti posouvá dál, je pravidelné a vědomé fyzické cvičení.