Aikido jako cesta

Aikido jako...

O japonských bojových uměních (budó) často mluvíme jako o “cestě”, obzvláště pokud chceme okolí sdělit, jakou vznešenou a duchovní aktivitu pěstujeme. A všichni vědí, že “dó” neboli “cesta”, není cestou pro dopravní prostředky, ale hledáním a nalézáním ve smyslu životní cesty, putováním k mistrovství, posouváním se k vyšším cílům, realizací úplného potenciálu člověka…

I já budu používat velké písmeno, abych odlišil tu naši Cestu od té obyčejné cesty. Ale musí to být opravdu tak záhadné a povznášející? Co ta Cesta vlastně znamená prakticky? Jak to souvisí s každodenním tréninkem a naším běžným životem?

Na jedné společenské akci jsem si povídal s mladým mužem, který mi řekl, že cvičil aikido asi pět let, ale přestal s tím, “protože pak už to bylo stále stejné”. Velmi mně tím potěšil, protože mi nechtěně prozradil asi nejlepší definici konceptu Cesty, jakou jsem kdy slyšel. Vysvětlím to na následujících řádcích, možná tím někomu ušetřím podobné nedorozumění, kvůli kterému mnoho lidí končí s tréninkem.

Aikido je pro mně výchovný systém – krásný, všestranný, komplexní, hluboký… Ale je to systém, což znamená, že i když jsou jeho prostředky pestré, jsou také omezené. Trénink obvykle začínáme rozcvičkou, často ho končíme dechovým cvičením. Cvičíme několik základních útoků a několik základních technik. Střídáme se v rolích uke (ten který útočí a přijímá techniku) a tori (ten, který techniku vykonává). Den po dni, rok po roce.

Samozřejmě, základní techniky nabízejí nesčetné množství variací a také způsobů cvičení, které můžeme objevovat. Učitel by měl hledat cesty, jak udělat hodiny zajímavé a pestré, jak odhalit studentům vždy nové aspekty umění, jak oživovat a inovovat staré postupy. Ale i to má své limity.

Představte si začátečníka, který přijde poprvé do dódžó. První měsíce je všechno nové, zajímavé a vzrušující. Objevuje nejen nové techniky a pády, ale také souvislosti mezi nimi. Jakoby objevoval novou krajinu, ve které navíc platí úplně jiné fyzikální zákony. Aikido je pro něj nové.

A tak uběhne přibližně rok a on umí udělat většinu základních technik a celé to jakoby zevšední. Měsíce plynou, cvičení je plné opakování, ale nic nového nepřichází. Aikido už není nové, je možná dokonce nudné a frustrující. Je jednoduché skončit s tréninkem. Pokud ale vydrží cvičit ještě o měsíc-dva déle, objeví například, že ty strnulé techniky dokáže zacvičit plynule. A najednou je to znovu zábava plná výzev – jak oživit dynamickým pohybem všechny techniky, i ty opravdu složité? Jak do nich dynamicky padat? Aikido je pro něj opět nové.

Přeskočme opět pár let: náš bývalý začátečník napíná síly i pozornost ke zkouškám na první dan – na černý pásek. Složení těch zkoušek znamená, že na základní úrovni zvládá téměř všechny základní techniky, se kterými aikido pracuje. Složení zkoušek je velká radost a úleva, ale po krátké době zjistí náš čerstvý nositel černého pásu jednu nepříjemnou pravdu – s těmi pár útoky a technikami, které teď zná, si bude muset vystačit celý zbytek života. Tedy pokud s aikidem neskončí, protože po prvním danu hodně lidí od aikida odejde.

Pokud však zůstane cvičit, zjistí, že v rámci těch stejných technik může rozvíjet kvalitu jejich vykonávání. Že může měnit svůj přístup, nejen k technikám, ale také k lidem, se kterými je cvičí. Že techniky sice zůstávají stejné, ale on se mění a zlepšuje. A tak objeví kvalitu, na které chce pracovat a aikido je pro něj znovu na jistý čas “nové”.

Rozvoj (nejen v aikidu) totiž není stále stejně intenzivní, ale pohybuje se cyklicky v těchto krocích:

  1. vzestup – když je všechno nové a každý pohyb je viditelným pokrokem
  2. plató – opakující se práce, kdy se zdánlivě nic neděje, ale my nabíráme sílu i schopnosti pro další pokrok
  3. lehké zhoršení – protože to, co fungovalo, se rozpadá, aby vznikl prostor pro lepší kvalitu, ale ta lepší kvalita zatím nefunguje
  4. další vzestup – lepší kvalita začíná fungovat a objevují se nové možnosti…

…a tak dále, podívejte se na obrázek.

Křivka lidského rozvoje

Pokud ale od aikida (nebo od jakékoliv jiné disciplíny) odejdeme v momentě, kdy to přestává být vzrušující nebo když se nám zdánlivě přestává dařit, nikdy se neposuneme výš. Protože i když si najdeme jinou disciplínu a začneme od začátku, i ona v jistém momentu začne být “stejná”.

Tohle lidé často nevědí. Ve filmech i v reklamě jsou totiž všichni stále šťastni – a hned! Ve sportovních přenosech i na koncertech vidíme chvíle největší slávy našich idolů, ale neukážou nám ty roky jejich každodenní dřiny, odříkání, zklamání, pochybností, zranění a nejistých návratů na jejich Cestu.

Málokdo má tu odvahu říct, že na každé Cestě (která za něco stojí) nejsou jen radosti a zábava, ale také těžké chvíle, nuda a frustrace. A také, že Cesta tady není od toho, aby nám poskytovala stále nové povyražení, ale aby nám dala rámec pro náš rozvoj, aby nás naučila disciplíně, abychom se na ní měnili.

Aikidó je Cesta a tak nám všechny tyhle věci nabízí. Nabízí rámec pro rozvoj a také zrcadlo, ve kterém můžeme svoje pokroky vidět. Prostředky cestování se nemění, my se měníme.

Prostředky Cesty jsou limitovány, náš rozvoj žádné limity nemá.

Trik je v tom, naučit se vychutnávat nejen to sladké stoupání, ale i ty chvíle, kdy je všechno stejné. Naučit se ocenit a využít i ty momenty, kdy se nám nedaří – pokud je překonáme, vyrosteme nejvíc. Naučit se objevit krásu v každém momentu. A kráčet dál.

To je podle mně dobrá rada pro jakoukoliv Cestu, po které kráčíme. Je jedno, jestli je to bojové umění, hra na piano, kariéra, partnerský vztah, rodičovství nebo “jen” obyčejný život.

(Foto: Bernhard Siegl)

Tyto články (které zveřejňuji také na portálu BudoNews) jsou o lidských kvalitách, které můžeme rozvíjet cvičením aikida. Samozřejmě, mnoho z těchto kvalit se dá najít i v jiných bojových uměních. Vztahuji je k aikidu, protože ho cvičím a tím pádem můžu být osobnější.

Musím ale napsat, že aikido není žádnou zárukou, že v něm najdete rovnováhu, dobrý životní postoj, schopnost komunikovat s druhými… Aikido je pouze nástroj, záleží na vás, jak ho použijete. Záleží na vaší zvědavosti, otevřenosti, vnímavosti a ochotě rozvíjet se.

A také je dobré vědět, že pouze čtením článků se z místa nepohneme. Ta důležitá věc, která nás ve skutečnosti posouvá dál, je pravidelné a vědomé fyzické cvičení.